Scéna.cz 

Král Lear v Lysicích: prostor, světlo a tma

Shakespearův KRÁL LEAR Divadelního spolku Kašpar v režii Jakuba Špalka zavítal už podruhé na zámek Lysice. 1. kulturní portál sleduje tuto inscenaci od samého vzniku (2024), proto jsme ani v Lysicích nemohli chybět. Jakub Špalek vystavěl pevný inscenační základ, ale zároveň má odvahu pokaždé jej přizpůsobit konkrétnímu prostoru. Herci mají ukotvený text i své postavy, na každé štaci se však musí vyrovnat s novým aranžmá. A právě schopnost souboru vepsat tutéž inscenaci pokaždé do jiného prostoru je jednou z jejích mimořádných kvalit.

Zámek jako svědek moci
Dříve než se budeme věnovat samotné inscenaci, nabízíme malý exkurz do historie zámku Lysice. Jeho dnešní barokní podoba vznikla na místě někdejší renesanční vodní tvrze. Historie zdejšího panství však sahá mnohem hlouběji. První nepřímá zmínka o Lysicích pochází už z roku 1308 a během následujících staletí se zde vystřídali páni z Kunštátu, Pernštejnové, Černčičtí z Kácova, Březničtí z Náchoda, Serényiové, Ditrichštejnové či Piatiové. Od počátku 19. století jsou Lysice spojeny především s hraběcím rodem Dubských z Třebomyslic. Po druhé světové válce byl zámek zestátněn a od roku 2002 je národní kulturní památkou.
Staletí střídajících se majitelů připomíná také samotná architektura uzavřeného zámeckého nádvoří. Pod arkádami prvního patra se táhne pás erbů, který do prostoru vnáší paměť rodů, panství a moci. Pro KRÁLE LEARA tak vzniká mimořádně působivý rámec. Před očima diváků se rozehrává příběh panovníka, který se dobrovolně vzdává své země a rozděluje ji mezi své dcery, zatímco nad ním zůstávají vepsány do zámecké fasády znaky těch, kteří Lysice po staletí vlastnili.
Režisér Jakub Špalek spolu s autorkou výpravy Petrou Krčmářovou nabízejí jedinečné řešení – žádné kulisy ani ilustrační prvky. Scénu pokaždé dotváří samotný prostor, do něhož inscenace vstupuje. V případě zámku Lysice se diváci ocitají na uzavřeném nádvoří, po jehož stranách se v přízemí otevírají arkádová podloubí a nad nimi arkádové ochozy prvního patra. Na horizontu prostor uzavírá fasáda s mohutnými vraty vedoucími do dnešního lapidária. Jediným výrazným scénografickým prvkem zůstává uprostřed nádvoří soustava dřevěných praktikáblů ve dvou výškových úrovních.

Kostým jako obraz proměny
Petra Krčmářová si v kostýmní výpravě musela poradit také s výraznou proměnou několika postav – krále Leara, Edgara, hraběte Kenta i hraběte z Glosteru. Nejčitelnější je tento vývoj právě u Leara. Na počátku přichází jako panovník s korunou a v koženém oděvu, který zdůrazňuje jeho moc a společenské postavení. Po rozdělení země postupně mizí jednotlivé vrstvy kostýmu i panovnické atributy. Z krále se stává muž v prostém oděvu a během bouře zůstává už jen v nátělníku. Když se později setká s Cordelií, je oblečen do jednoduché bílé košile. Kostým tak kopíruje Learovu cestu od panovníka obklopeného znaky moci k člověku, který o ně postupně přichází.
Podobně výraznou proměnou prochází Edgar. Z mladého muže v elegantním světlém oděvu se po Edmundově intrice stává psanec, který musí svou skutečnou identitu skrýt. Přijímá podobu ubohého Toma – rozcuchaného, špinavého, téměř nahého člověka na samém okraji společnosti. Později tuto identitu opět odkládá a vrací se jako Edgar, aby se nakonec postavil svému bratru Edmundovi.
Právě kontrast obou bratrů je kostýmně velmi přesný. Zatímco Edgar musí své podoby měnit, Edmund zůstává vizuálně téměř neměnný. Jeho tmavý oděv a později kožená zbroj odpovídají člověku, který se nemusí skrývat – naopak postupně získává postavení a moc. Edgar o své místo ve společnosti přichází a musí se stát někým jiným, Edmund si své místo bezohledně vytváří.
Jinou funkci má kostým hraběte Kenta. Lear jej po jeho otevřeném odporu vyžene, Kent však svého krále neopustí. Zbavuje se vnějších znaků svého společenského postavení, obléká prostý oděv v tlumených zemitých barvách a vrací se jako nepoznaný služebník. Kostým zde nesleduje společenský pád jako u Leara ani boj o přežití jako u Edgara. Kent se své identity vzdává vědomě, aby mohl zůstat nablízku člověku, kterému je bezvýhradně oddán.
U hraběte z Glosteru zachycuje kostým jeho postupný pád. Zpočátku vystupuje jako muž pevného společenského postavení, čemuž odpovídá upravený, reprezentativní oděv. Za pomoc Learovi však zaplatí krutou cenu. Po oslepení přichází nejen o zrak, ale také o své postavení, bezpečí a schopnost samostatně se orientovat ve světě. Jeho oděv postupně ztrácí někdejší reprezentativnost, až zůstává prostá bílá košile potřísněná krví a páska přes oči. Také v jeho případě kostým Petry Krčmářové zaznamenává cestu postavy – od hraběte přes vyhnance až k člověku zbavenému téměř všeho.
Kostýmní řešení Petry Krčmářové tak nevytváří pouhou historizující ilustraci Shakespearova světa, ale stává se součástí vyprávění. Lear – moc a majestát jsou z něj postupně svlékány. Edgar – musí svou identitu skrýt, aby přežil. Kent – se dobrovolně vzdává své identity z věrnosti. Gloster – je o svou identitu a postavení násilně připraven. U ostatních postav pracuje výtvarnice především s jejich charakterem a vzájemnými vztahy. Goneril a Regan spojuje střídmost dlouhých šatů a výrazné koruny, barevně i charakterově je však od sebe odděluje. Jejich manželé, vévoda z Albany a vévoda z Cornwallu, působí na první pohled civilněji, ale i zde kostým podporuje rozdílnost obou mužů. Kordélie vstupuje do tohoto světa v jemných světlých tónech, které odpovídají její přímosti a čistotě. A zcela stranou stojí Blázen: červenočerný kabát, pruhovaný oděv a groteskní čepice mu dávají právo být jiný. Právě on totiž může říkat to, co ostatní vyslovit nesmějí.

Vše se proměňuje v nic
Režisér Jakub Špalek uzpůsobil Krále Leara v Lysicích uzavřenému prostoru zámeckého nádvoří. Ten nabízí pevný a jasný řád. Lear jej v dobrém úmyslu předává další generaci, aniž tuší, že právě tím spustí jeho postupný rozklad. Erby rodů na fasádě mohou evokovat jednotlivá území jeho království, pravidelně členěné arkády zase svět, v němž má každý své pevně určené místo. Také tento architektonický systém však režie dokáže proměňovat podle situace a významu Shakespearova textu.
Silný obraz vzniká v okamžiku, kdy se Edgar (Ondřej Novák) objevuje na zábradlí arkády v prvním patře. Z okolní tmy jej vyjímá jediný kužel světla. Edgar přišel o své jméno, společenské postavení i místo v dosavadním světě. Nepřišel však sám o sebe. Naopak. Teprve jako vyhnanec, zbavený vnější identity, postupně odhaluje, kým skutečně je. Naplno se to projeví ve chvíli, kdy se stává průvodcem svého oslepeného otce Hraběte z Glosteru (Tomáš Stolařík) a zachrání jej před smrtí.
A právě přirozené architektonické řešení prostoru dalo vyniknout slovu nic a jeho významu. Zejména tehdy, kdy režisér vytvořil předěly mezi některými obrazy úplným zhasnutím – stavem bez světla. Předchozí obraz v jediném okamžiku zmizel, aby se z tmy vynořil obraz nový. Divák na několik vteřin neviděl nic. Tma se tak nestala pouhým technickým prostředkem změny obrazu, ale zároveň mentálním vyčištěním prostoru.
Král Lear (Tomáš Karger) v dobré víře rozděluje vše, co má. Na řadě je Kordélie (Johana Koubová). Lear se jí ptá, co řekne, aby dostala největší díl. Poprvé na jevišti zazní: „Nic.“ Lear se podiví: „Nic?“ Kordélie zopakuje: „Nic.“ A Lear odpovídá: „Z ničeho nepojde zas nic.“ Shakespeare tím rozehrává jedno z ústředních témat celé tragédie, ke kterému se postupně vracejí Blázen (Marek Pospíchal), Kent (František Kreuzmann) i Edgar. Každý z nich se k „nic“ dostává za jiných okolností a s jiným významem. Kordéliino nic přitom není prázdné. Odmítá jím pouze převést svou lásku k otci na množství slov, za které má být odměněna částí jeho země.
Lear však její odpověď chápe doslova. Nic pro něj v daném okamžiku znamená nulovou hodnotu. Nedostane-li od Kordélie očekávané vyznání, nedá jí nic. Jenže význam slova se v průběhu tragédie začne obracet proti němu samotnému. Lear, který na počátku disponoval zemí, mocí, titulem i autoritou, jednotlivé jistoty postupně ztrácí. Blázen mu připomíná, že po rozdělení království mu „uprostřed nezbylo nic“, a nakonec pronese kruté: „Já jsem blázen, ty nejsi nic.“ Slovo, kterým Lear na začátku poměřoval Kordélii, se stává pojmenováním jeho vlastního stavu.
V Lysicích dostalo toto Shakespearovo „nic“ ještě prostorový a vizuální rozměr. Úplné zhasnutí mezi některými obrazy na několik okamžiků odstranilo vše, co divák před sebou viděl. Zmizely postavy, praktikábly, arkády i erby na fasádě. Samozřejmě nepřestaly fyzicky existovat, ale bez světla se pro lidský zrak staly neviditelnými. Divák neviděl nic. Tma tak fungovala nejen jako střih a vyčištění prostoru, ale v kontextu Shakespearova textu umožňovala „nic“ na okamžik také prožít. A stejně jako se z tmy znovu vynořil další obraz, ukazuje Shakespeare, že ani za slovem nic nemusí být skutečná prázdnota.
Nejhlouběji však Shakespeare rozehrává význam slova nic prostřednictvím Edgara. Ten se po intrice svého bratra Edmunda musí vzdát jména, postavení i dosavadního života. Skrývá se pod maskou ubohého Toma a svou situaci pojmenuje slovy: „Edgar není nic.“ Ve skutečnosti však nepřestává být Edgarem ani člověkem. Ztrácí pouze to, co jej dosud určovalo navenek.
Právě před takto proměněného Edgara přivádí Shakespeare Leara. Král v něm okamžitě rozpoznává vlastní zkušenost a ptá se: „Nemoh sis nechat nic? Všechno jsi jim dal?“ Netuší, že Edgar žádné dcery nemá a příčina jeho pádu je zcela jiná. Edgar byl o své postavení připraven Edmundovou intrikou, zatímco Lear svůj pád vyvolal sám – rozhodnutím rozdělit království a důvěrou ve slova Goneril a Regan. Výsledek však oba přivedl téměř na stejné místo.
A právě zde zazní jedna z nejzásadnějších Learových otázek: „Není člověk nic víc než to?“ Před králem stojí člověk zbavený téměř všeho, čím jej vymezovala společnost. Jména, postavení, majetku i oděvu. Shakespeare tak posouvá své nic mnohem dál než na začátku tragédie. Už nejde o to, kolik země dostane Kordélie nebo co zbylo z Learovy moci. Ptá se, co zbude z člověka, když mu postupně odebereme všechno, o čem byl přesvědčen, že jej určuje.

Touha mít víc vrací nic
Shakespearovo téma nic vyžaduje také svůj protiklad – všechno, nebo alespoň stále víc. Právě tady se rozehrává mocenský boj mezi sestrami Goneril (Tereza Slámová) a Regan (Kateřina Zapletalová). Tereza Slámová nerozehrává Goneril prvoplánově jako ženu, která od počátku usiluje o všechno. Zpočátku v podstatě nabízí to, co se od ní očekává, teprve postupně vystupuje stále pragmatičtěji. Její strohé uvažování vede k rychlým a přímým rozhodnutím, která Leara krok za krokem zbavují jeho dosavadních výsad. Goneril má v sobě ducha vojevůdce.
Kateřina Zapletalová staví Regan jinak. Navenek působí uhlazeněji a diplomatičtěji, nikoli však smířlivěji. Vůči Learovi žádné ústupky nedělá, naopak jeho požadavky dokáže omezit ještě výrazněji než Goneril. Zatímco Goneril rozhoduje přímo a rychle, Regan postupuje obezřetněji a svou vůli prosazuje prostřednictvím diplomacie. Rozdílnost obou sester se projeví také ve vztahu k Edmundovi. Goneril své sympatie dává postupně stále otevřeněji najevo, až je zpečetí darem přívěsku. Regan naopak upevňuje Edmundovo mocenské a vojenské postavení. Z někdejšího nemanželského syna Hraběte z Glosteru se tak stává muž, kolem něhož se zájmy obou sester začínají nebezpečně protínat.
Vévoda z Albany (Kryštof Kotek) stojí zpočátku poněkud stranou mocenského zápasu. Jako manžel Goneril je součástí světa, který vznikl Learovým rozdělením království, s jednáním své ženy vůči jejímu otci se však postupně přestává ztotožňovat. To, co Goneril považuje za jeho slabost, se nakonec ukáže jako schopnost zachovat si vlastní úsudek a stanovit hranici, za kterou už není ochoten jít. Přesto ve válce proti francouzskému vojsku bojuje na stejné straně jako Edmund a vítězí.
Právě Albany se však v závěru stává jedním z těch, kteří pomáhají odhalit důsledky mocenské hry. Edgar mu předává Gonerilin dopis, který dokládá její vztah s Edmundem i plán zbavit se vlastního manžela. Albany následně umožní, aby byl Edmund veřejně obviněn ze zrady a aby proti němu vystoupil neznámý vyzyvatel. Tím je Edgar, který v souboji svého bratra porazí. Mocenská konstrukce vystavěná Edmundem, Goneril a Regan se definitivně hroutí.
Král Lear Divadelního spolku Kašpar v režii Jakuba Špalka vstoupil do dalšího prostoru a znovu ukázal svou schopnost nechat se jím proměnit. Řád architektury zámku Lysice násobil destrukci Learových rozhodnutí, arkády umožnily rozehrát vztahy mezi postavami v několika úrovních a uzavřené nádvoří nabídlo režisérovi možnost využít úplnou tmu k vytvoření „ničeho“. Právě nic je jedním ze silných témat Shakespearova textu – od Kordéliiny první odpovědi přes postupnou ztrátu Learovy moci až k Edgarovi zbavenému téměř všeho, co určovalo jeho postavení a identitu.
Lysice tak nabídly další svébytné čtení Špalkova Krále Leara. Inscenace ukazuje divákovi, jak se všechno proměňuje v nic. A právě tehdy vyvstává otázka, která zůstává bez jednoduché odpovědi: Co zbude z člověka, když mu vezmeme všechno, o čem byl přesvědčen, že jej určuje? Shakespeare odpovídá příběhem Leara, Kordélie, Edgara i ostatních. Jakub Špalek k němu v Lysicích přidal prostor, světlo – a tmu.

🎭 William Shakespeare: Král Lear
Více o inscenaci na stránkách divadla zde.
Premiéra 11. února 2025 v Divadle v Celetné, psáno z reprízy 18. srpna 2026, Zámek Lysice.

Speciální cyklus 1. kulturního portálu Scena.cz věnovaný inscenaci Král Lear, Divadelní spolek Kašpar:

● Král Lear na Pořešíně: Mezi syrovostí kamene a lidskou oddaností, 17. 8. 2026
● Král Lear - divadlo nemusí potřebovat víc, 24. 2. 2025
● Král Lear ve Vlksicích: Shakespeare promlouvá k dnešku, 19. 8. 2024
● Král Lear - Shakespearova tragédie v mystických prostorách, Kochánky 24. 6. 2024