Scéna.cz 

Pinerova fraška Soudce v NT Live

Nejnovějším přírůstkem přenosů NT Live, které diváci mohou vidět v pražském kině Aero (společně s více než pětistovkou dalších kin po celé zeměkouli), se stala viktoriánská fraška Arthura Wing Pinera SOUDCE. Slibovaným vánočním dárkem pro diváky měla být v londýnském Národním divadle adaptace Hraběte Monte Christa z pera úspěšného Richarda Beana, autora úspěšné komedie Sám na dva pány. Ale nakonec došlo k záskoku na poslední chvíli - a velkou romantiku nahradila komedie polozapomenutého dramatika Arthura Winga Pinera z roku 1885 The Magistrate (Soudce). Krátká doba, kterou měl tvůrčí tým k dispozici pro přípravu inscenace, výsledek kvalitativně neovlivnila. Herci v čele s režisérem Timothy Sheaderem se pustili do díla s velkou energií, a navíc se našla zahraniční hvězda do titulní role – americký herec John Lithgow. Nicméně, jak výběr hry, tak i zpracování obohacené o hudebně tanečné rámec inscenace sklidilo u kritiky velmi rozporuplné ohlasy, stejně jako obsazení Američana do role typického viktoriánského úředníka.

Pinerova fraška je z rodu feydeauovských zápletkových her, kde drobná rozmarná lež následně rozpoutá bláznivý kolotoč nedorozumění a krkolomných zápletek, vrcholících pochopitelně happy-endem. V Pinerově hře je touto zápalnou šňůrou lež vdovy, která si při namlouvání ctihodného soudce ubrala pět let věku. Kvůli tomu se z jejího bezmála dvacetiletého syna z prvního manželství musel stát čtrnáctiletý puberťák v krátkých kalhotách. Roznětkou, kdy hrozí prozrazení, je příjezd chlapcova nic netušícího kmotra... Z dnešního hlediska lze zápletku samozřejmě možno považovat za banální, stejně jako vyčítat hře množství nejrůznějších klišé. Nicméně, tvůrci se netají tím, že jediným cílem je pobavit diváky a jen lehce pošimrat kritikou stav tehdejší prudérní společnosti.

Společně s ostatními diváky jsme se tedy prostřednictvím přenosu ocitli v hledišti Olivierova divadla, kde obrovský vánoční věnec nad scénou zvěstuje, že se jedná o vskutku vánoční dáreček. Kromě tohoto základního symbolu se scénografka Katrina Lindsay inspirovala rozkládacími knížkami, kdy se před námi po sklopení stránky plasticky rozevře scéna viktoriánského interiéru. S malebnou scénou konvenují pestré a zářivé kostýmy – jak u sólistů, tak i u tanečně-pěveckého chóru. A navíc se v divokých účesových kreacích vyřádili i vlásenkáři. Stejně líbivá a chytlavá je i hudba Richarda Sissona. Takový typ pestré a nenáročné podívané už dnes nahradily televizní show a tak zvaně poctivé plnokrevné komediální herectví je na divadle považováno za přežitek. Nicméně, jak ukazují dnešní světové trendy, má na scéně stále (nebo už zase?) své místo. Ale musí se to umět! V londýnském Národním ukázali, že i takový žánr se dá zvládnout vkusně a s přehledem (bez podbízivých náznaků lascivnosti, o absenci neslušných slov nemluvě), a zároveň s dokonalou technickou připraveností (jak pohybovou, tak i mluvní – cizinec si sice nejrůznější jemnosti, rozlišující „nižší a vyšší“ vrstvy společnosti, nevychutná tak jako Angličani, ale jistě je aspoň zaznamená). Ducha viktoriánské cudnosti, ale i předzvěsti ženské emancipace, která měla přijít v zápětí, skvěle drží Nancy Carrollová jako roztomilá dračice, paní Agáta Posketová i Christina Coleové jako její sestra Charlota. Obě jsou kombinací vznešené elegance, ženské mazanosti a ráznosti, a zároveň neokázale pikantní erotičnosti. Joshua McGuire si s chutí zařádí v roli milovaného synáčka Cise, čtrnáctiletého zpustlíka, který s přehledem svádí všechny dospělé pány k porušování společenských pravidel. Všichni ti zapšklí puritáni se nechají nevinným dítětem až podezřele snadno svést, což jim vzhledem ke společenským konvencím přinese množství prekérních situací a morálních dilemat. Všichni působí tak trochu jako půvabná ilustrace ze starých knížek, že všech nejvíce ovšem vzrůstem maličký McGuire, až komiksové ztvárnění rozpustilého uličníka a zároveň typického příslušníka tehdejší zlaté mládeže, londýnského dandyho. Hostující americký herec John Lithgow jako policejní soudce Posket vhodně zapadá do celkového obrázku (na rozdíl od britských kritiků není pro zahraničního pozorovatele patrný jeho americký přízvuk). Jeho nenápadný, prkenný ctihodný úředník se v druhé – poflámové - části proměňuje v zoufalce, který se jen stěží vyrovnává se situací, do níž se dostal. Právě to herci poskytuje možnost předvést celou škálu drobných improvizací a dobře vypracovaných gagů. V britských inscenacích je pravidlem, že ani v epizodních rolích nenarazíme na náhodnou volbu, každý má své přesné místo, a herci si dokážou i na malé ploše získat pro svou postavu pozornost diváků. Epizodní postavičky sluhů, služek a strážníků navíc dokážou dotvořit atmosféru a být velkou oporou hercům ve velkých rolích. Zkrátka, britské divadlo dokonalou souhrou všech inscenačních složek může být pro naše divadelníky vzorem profesionality.