zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Cyranovské variace podle Morávka

M. Stropnická a M. Kraus v inscenaci CYRANO! CYRANO! CYRANO!

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Poslední premiérou letošní sezóny se v Divadle Na Vinohradech stal muzikál CYRANO! CYRANO! CYRANO! z pera Pavla Kohouta, s hudbou Ondřeje Ládka alias Xindla X v režii Vladimíra Morávka. Už dlouho před premiérou byl projekt obklopen spoustou otazníků, ať již muzikálovou koncepcí, tak i obsazením – tedy Dagmar Havlovou a Martinem Stropnickým v hlavních rolích. Generačním posunem tu došlo k výrazné změně pohledu na téma. Z toho vyplývá, že při srovnávání s klasickými verzemi činoherního Cyrana, muzikálová verze zkrátka neobstojí.

Nicméně, pokud ji posuzujeme samostatně, nedopadá v hodnocení špatně. Autoři jako by starý příběh protáhli filtrem dnešního vidění (i s jeho poněkud pokleslým sentimentem), a oblékli mu lehce morbidní, rockový plášť. V první chvíli patrně většinu diváků šokuje příchod rockových muzikantů s holou hrudí, zahalenou jen koženými vestami, a v naznačeném potemnělém tónu se pak odehrává celý retropříběh.

Děj je zarámován smrtí Roxany, kdy jeptišky nalézají v její klášterní cele závratné množství vzpomínek, v nichž se věčná láska nerozlučně proplétá se smrtí. Když se tedy scéna, jejímž autorem je Daniel Dvořák, rozsvítí, temná atmosféra na nás doslova padá. Je tu ponurost spojená s přepychem, labyrint zrcadel, pohyblivá svítící platforma, na níž přijíždějí na scénu protagonisté. Ze tmy se vynořují přízraky mrtvých, jimž vévodí jako socha Roxana v obrovské rudé róbě. Pocit zmaru navozuje sugestivní temná hudba a hlasy, výkřiky a nářek vracející se ozvěnou ze všech stran. Do kontrastu k tomuto zmaru jsou tu vzpomínky na chvíle, kdy vládlo bujaré veselí, slovní šarvátky a romantická láska. Je to zhmotnělý Roxanin sen, v němž jde láska se smrtí ruku v ruce. Ani na okamžik se přízraku smrti nezbavíme. Je přítomna neustále, ať už v černé potměšilé postavě, hrané Veronikou Žilkovou, či řežavě zdůrazněným zvukem švihnutí kosy. Pro celý příběh je charakteristická dvojlomnost, jakási horečná naléhavost, v níž se propojuje patos a banalita.

Také jednotlivé postavy nesou tuto ambivalenci. Bouřlivák Cyrano, jemuž verše proudí doslova celým tělem, s duší smutně černou jako je jeho plášť, neustále balancuje na hraně fanfarónského vtipkování a až kýčovitého sentimentu veršů pro svou tajnou lásku. Roxana, formálně dokonalá, svázaná společenským kodexem, se zase bezhlavě vrhá do vztahu s mnohem mladším kadetem, jehož dokonalost si vysnila. Kristián je ze zcela jiného světa, je spíš neotesancem z venkova nežli šlechticem, blouznivě okouzlený idolem, obrazem snové dámy. Jako by všichni hráli velkou společenskou hru na slepou bábu, v níž jsou oslepeni svými sny natolik, že nedokážou vnímat realitu.

Text hry mnohem pregnantněji nežli je tomu u Rostanda rozděluje formální vyjadřování ve společnosti a mluvu drsného chlapského světa, kde mají své přirozené místo hrubé výrazy. Morávkova režie ještě zdůraznila umělost tohoto světa zpomaleným, snovým rytmem, prokládaným zpěvavými litaniemi, patetickými výkřiky a srdcervoucím Roxaniným nářkem.

Martinu Stropnickému muzikálový Cyrano sedí tak, že by mu mohla závidět leckterá rocková hvězda. Zvládá jej s překvapivou suverenitou pohybovou i hlasovou (za to, že technická nedokonalost aparatury při intenzivním hudebním doprovodu hází srozumitelnost textu na hranici slyšitelnosti, nenese vinu). Dagmar Havlová v roli Roxany je uvěřitelným ideálem všech mužů, včetně jakési chladné nedostupnosti. To však souvisí se základní dovedností preciózky, které společenský status ukládal nedávat najevo své skutečné pocity. V roli Kristiána hostuje Martin Kraus, jehož postava mladičkého neotesance a suveréna je kontrapunktem k vycizelovaným mravům pařížského světa. Jeho ostrý hlas zde tedy zaznívá jaksi nepatřičně, a trochu připomíná zvuky oné smrťácké kosy. I přes toto buranství má však postava své kouzlo, a herec získává body především u ženského publika. Výbornou psychologickou studii tvrdého politika a vojáka, který jen sem tam poodkryje citlivější stránku své osobnosti, vytvořil v postavě De Guiche Pavel Batěk. Stejně jistý je i ve zpívaném projevu.

Hudba Xindla X může chvílemi působit až příliš agresivně. Nicméně, hudebník má schopnost vytvořit chytlavé melodie, které v hlavě zní dlouho po skončení představení (což je u dnešních muzikálů vzácnost). Divadlo Na Vinohradech tedy v posledním titulu sezóny nabídlo na tuto scénu odvážný, neobvyklý projekt. Zda přiláká mladé publikum, a nakolik ho diváci přijmou, však ukáže až čas.

13.6.2011 23:06:37 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 21 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Články v rubrice - Recenze

Recyclus coitus: neotřelé a mladé vidění světa

Recyclus coitus (Maso krůtí)

Divadelní soubor Maso krůtí představil v prostoru NoD svůj nový projekt RECYCLUS COITUS. Název projektu nemohl ...celý článek


Tři mušketýři: A nikdy nezapři sám sebe

Tři mušketýři (Městské divadlo Zlín)

Městské divadlo Zlín uvádí od dubna 2024 nadčasový romantický příběh TŘI MUŠKETÝŘI. Tento titul se na českých ...celý článek


Hra, která se zvrtla: grál mezi komediemi

Milan Němec a Kristýna Daňhelová (Hra, která se zvrtla)

Městské divadlo Brno uvádí inscenaci trojice autorů Heryho Lewise, Jonathana Sayera a Heryho Shieldse HRA, KTE ...celý článek



Časopis 21 - sekce

OPERA/ TANEC

Ondřej Ruml zazpívá šansony s Pražskými symfoniky

Ondřej Ruml

Zpěvák Ondřej Ruml vystoupí 20. a 21. května se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v Divadle Hybernia se celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Literární tipy 21. týden

Hercule Poirot a Agatha Christie

Kafka (1/6)
Jeden z největších spisovatelů 20. století ve víru tvorby, lásky i vnitřních démonů. Premiéra s celý článek

další články...