Scéna.cz 

Vyráběné tajemno v inscenaci Jméno růže

Středověká detektivka, tajuplný gotický thriller – to jsou charakteristiky, které lákají na nejnovější inscenaci Městského divadla Brno, adaptaci slavného postmoderního románu Umberta Eca JMÉNO RŮŽE z pera německého herce a režiséra Clause J. Frankla. Odehrává se v sychravém nevlídnu listopadových dnů roku 1327 v odlehlém klášteře kdesi v italských horách. Právě sem přichází františkánský mnich William z Baskervillu, aby společně se svým žákem, novicem Adsonem z Melku vyšetřil záhadná úmrtí mladých mnichů. Stopy vedou do pečlivě střežené knihovny, v níž jsou uloženy knihy, které „neexistují.“ Mezi ně patří druhý díl Aristotelovy Poetiky, díl o komedii, tedy smíchu. A smích zde shledávají za nepřítele víry, ničitele systému. William z Baskervillu se při pátrání musí vzepřít autoritě církve a Svaté inkvizici a najít cestu v zatuchlých labyrintech klášterních zdí.. Jak se ukáže, daleko větším nepřítelem jsou labyrinty lidských duší, podléhajících temným vášním, ale i demagogické půtky, v nichž se hledá jediná pravá pravda.

Kniha Umberta Eca je postmoderním dílem v pravém slova smyslu, se spoustou odkazů, filozofických, ale i jazykových hříček, a tak se text znásilnění do scénického tvaru houževnatě vzpírá. V osekání na mysteriózní dějový příběh tak nastává problém, nutně dochází ke zjednodušení.
Režisér Petr Kracik „naskočil“ do projektu po inscenování rovněž středověkého tématu, Svaté Jany v Divadle Pod Palmovkou, a v mnoha ohledech tu najdeme podobnosti. Ať už jde o ideologickou demagogii, tak např. i to, že i zde jediná žena, které pronikne do hájemství mužů, končí exemplárním upálením na hranici.
Na počátku se tedy ocitáme v sugestivně temných kulisách kláštera (scéna Jaroslav Milfajt), z nichž je cítit až operetní kašírovanost. V kontrastu tu stojí sliční mladíci (jimž se stane osudnou touha zalistovat v ztraceném Aristotelově díle) a podivně znetvoření starší obyvatelé kláštera, na jedné straně slepý strážce knihovny Jorge (Ladislav Kolář), na druhé skřetovitý odpadlík od víry Salvatore (Erik Pardus), či sebestředný zástupce inkvizice (Martin Havelka). Budování mysteriozní atmosféry je podpořeno nejen výraznými světelnými efekty, ale především hudbou Dalibora Štrunce, jejíž sugestivní hřmotnost mnohdy přehluší akci na jevišti.

Ústřední dvojice – William z Baskervillu (Viktor Skála) a Adson z Melku (Vojtěch Blahuta), dle Eca jakási parafráze na středověkého Sherlocka Holmese a jeho asistenta dr. Watsona – nemá příliš šanci stát se akčními hrdiny, jsou spíše udivenými pozorovateli bizarních situací a téměř nerozlišné masy zahalených mnichů, ve kterých se – podobně jako divák – příliš nemají šanci orientovat. V paměti diváka tak nejspíše zůstanou spíše záblesky - scéna, v níž mladý novic zažívá vytržení z první (a patrně poslední) sexuální zkušenosti s dívkou, která pronikla do kláštera, pošetilý spor dvou znepřáteleným náboženských skupin či závěrečné ďábelské extempore slepého mnicha, následované plameny a dýmem hořící knihovny. Problémem je, že napětí veškerých scén až příliš čiší chtěností, doslova vyráběním tajemna, a tak mnohé situace připomenou spíše pokleslost béčkových filmových thrillerů. Zda je toto pojetí záměrné či nechtěné, ať posoudí divák sám.