Scéna.cz 

Slovanský temperament

Záhadným výrazem Slovanský temperament byla pojmenována poslední baletní premiéra Národního divadla v této sezóně. Slovanské specifikum večera složeného ze tří zcela nových choreografií spočívá v tom, že jejich tvůrci Polka Katerzyna Kozielska, Čech Ondřej Vinklát a Rus Alexandr Kajdanovský hovoří slovanskými jazyky a využívají hudbu (ne vždy) polských, českých a ruských skladatelů. Jejich zřetelnějším neslovanským pojítkem je však mladí a taneční základ - všichni se pohybují na pomezí tance a choreografie. Katarzyna Kozielska letos opouští dráhu aktivní tanečnice Stuttgartského baletu a vydává se na cestu volné choreografky, Andrej Kajdanovský obě činnosti dělí a nejsilněji je zatím poután tancem Ondřej Vinklát.

Každý přistupuje k věci po svém, muži z „hrubější“ pozice, když využívají prvky současného tance a fyzického divadla a ohlušující elektronické hudby, polská choreografka zjemňuje obraz a vnáší ženskost ve více tanečním projevu.
Ondřej Vinklát zvolil hudbu Antonína Dvořáka Dumka č.40 op 90, která dala také název jeho skladbě. Dvořákovu hudbu obohatili o svou vlastní kreaci. Ta zaznívá hlavně v první části, v níž několik párů rozvíjí razantní pohybovou komunikaci před neprůhlednou několikadílnou zástěnou oddělující různé světy.
Osamocená dívka zahlédne v zrcadle, v odrazu skla svého ztraceného partnera, kterému se chce přes zástěnu přiblížit. Bílý nátěr stěny je hekticky drásán a stírán a zůstává jen čiré sklo a iluze setkání. Druhou část podkreslenou „pravým“ Dvořákem zaplňuje emotivní duet, pracující s fyzikalitou, nepřerušený pohybový proud s bleskovými přechody z jedné figury do druhé, s momenty zrychlení překračujícími tempo Dvořákovy hudby. Může být logickým navázáním na první ne tak výrazný úsek, zdá se plněji vyjadřovat choreografický záměr. Představy Ondřeje Vinkláta ztvárnili jeho kolegové Tereza Kučerová a Jakub Rašek v hlavním duetu a také Kristina Kornová, Magdaléna Matějková, Marek Šust a další.

Pod Aspects, druhou skladbu, zahrnuje její autorka Katarzyna Kozielska „aspekty“ svého života, mnohé osobní události, vzpomínky, ale i současnost, svou tvůrčí pozici na jedné straně a vztah ke své dceři a manželovi na straně druhé. Její hrdinka tanečnice (Kristýna Němečková) se rozpomíná na svůj život – nahlíží do zrcadel, která ji postupně přináší a nastavuje šest mužů. Pohledem do zrcadel se dostává dále a hlouběji až ke své jinému já. Tak se autorka právě nyní cítí – jako dvě osoby, obě naprosto rozdílné ale nemohou být jedna bez druhé, vyrostly pod stejnou kůží. První zůstává, druhá se oddělila a tančí s mužem v duetu (Alina Nanu, Adam Zvonař), k nim se připojují ostatní postavy mužů a žen, jakési oživené vize a myšlenky. V choreografii, pro níž použila Katarzyna Kozielska hudbu např. Maxe Richtera, Ezzo Bossaa a Henryka Góreckého, se pokouší aktualizovat klasický základ o prvky modernity a baletní estetiku hledá v napětí a kontrastu. Jemnou poetiku díla dotváří světelný design – tanečnice se např. pohybuje v určitém okamžiku ve světelném kruhu a na jeho obvodu, na hraně světla a temnoty, posedávají „stíny minulosti“.

Andrej Kajdanovský si v Perfect Example tak trochu zapolitizoval. Skupinu jedenácti tanečníků a tanečnic s ovázanými hlavami jako znakem skupinové příslušnosti, kteří více evokují podobu mediálních hrdinů našich dnů - zraněné z nějakého válečného konfliktu, teroristického útoku nebo uprchlíky, umístil do techno prostoru a ponořil je do elktronického zvukového bouření. Skupina má představovat systém, který se tváří jako „dokonalý, příkladný“. Kajdanovský tím míří na dnešní poměry v Rusku, na možnost a nemožnost se z těchto struktur vymanit, nastiňuje i všeobecné otázku nesvobody a svobody. Choreografie ve stylu contemporary je velmi tvrdá, agresivní, rozlévá se z pevných struktur do neurčita, tančící se napadají, snaží se ovládnout a podmanit si druhého. V další části se nálada proměňuje, z vážnosti a zaujatosti vyvstává groteska, protivníci spolu nebojují, spíše se postrkují a škádlí, k tomu zní lehká taneční melodie. Systém se neudržel, všichni si nakonec rozbalí obvazy a odloží „uniformu“, vyváží se tak ze sítě. V hudební mixu se několikrát opakuje hymna Hej Slovane - snad nutná připomínka slovanského temperamentu. Lze trochu pochybovat o tom, zda je to právě politický koncept, který by pražskému publiku naplno odhalil kvality Alexandra Kajdanovského, pro něž jej oslovují jako choreografa renomované soubory v zahraničí.

Tento komponovaný večer na závěr sezóny, jehož jednotlivé součásti mohou připadat divákovi jako poněkud uzavřené ve svém svém světě a nevyzařující příliš daleko za okraj scény, nepřekonává dvě předchozí premiéry. Není ale podnětem pro pro nějaké výtky vůči novému šéfu baletního souboru Filipu Barankiewiczi, jehož první sezóna se jeví jako úspěšná. Je více důvodem k uznání za jeho odvahu experimentovat i když je to spojeno s rizikem.

www.narodni-divadlo.cz