Scéna.cz 

Hudební rozhledy 04/18

Silnou sestavu těles, která letos vystoupí na Pražském jaru, doplní i Budapešťský festivalový orchestr, oficiální člen klubu deseti nejlepších orchestrů světa. V roce 1983 ho založil dirigent Iván Fischer spolu se svým přítelem, klavíristou a dirigentem Zoltánem Kocsisem. Jejich cesty se sice časem rozešly, ale Iván Fischer, který se jednou nechal slyšet, že „zhruba devadesát procent toho, co dirigenti musejí dělat, ho odrazuje,“ zůstává v čele tohoto tělesa i nadále. A i když má další závazky (je např. uměleckým ředitelem berlínského Konzerthausu), tvrdí, že Budapešťský festivalový orchestr je pro něj doživotní potěšení. Navíc je známé, že Iván Fischer příliš nevyhledává příležitosti stát se „létajícím dirigentem“. Úzké vztahy ho pojí jen s Královským orchestrem Concertgebouw v Amsterdamu a Berlínskými filharmoniky, kdy umělcův vztah s amsterdamským orchestrem a holandskou kulturou je výjimečný i proto, že jeho dcera z prvního manželství, zpěvačka Nora Fischer, zpívá v Holandsku. ...

Národní dům na Smíchově hostil koncem února vítěze 11. ročníku soutěže základních uměleckých škol – Talent Prahy 5 roku 2017 a trojici hostů z hudebních škol Rumunska, Slovenska a Maďarska. Dětské výkony tradičně doprovázela PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Leoše Svárovského. Profesionální orchestr, vedený renomovaným dirigentem, poskytl dětským talentům pevnou interpretační podporu a bylo evidentní, že ansámbl hraje nejen svědomitě, ale i s mimořádnou dávkou empatie. Večer, pořádaný pod patronací starosty Městské části Praha 5 Pavla Richtera, uvedl zpěvák a herec Filip Sychra, slovo pořadatele pronesli nejprve zástupce starosty Lukáš Herold, duchovní otec projektu, který konstatoval, že soutěž, která už „přežila mnoho starostů, bude žít dál a nic ji neohrozí“, a Marie Ulrichová-Hakenová, členka poroty soutěže a ombudsmanka Městské části Praha 5, která mj. slíbila excelentní výkon hostujícího jedenáctiletého pianisty z Bratislavy...

Uvést na jeviště Mahenova divadla operu Petra Iljiče Čajkovského Piková dáma bylo šťastným dramaturgickým počinem. Naposled byla Janáčkovou operou uvedena v roce 1967 a předtím v roce 1953. V této inscenaci vystoupila v roli Pavlíny dnes již legendární mezzosopranistka Soňa Červená. V současné inscenaci, v níž se režie ujal Jiří Glaser a taktovky Robert Kružík, byla přizvána opět ke spolupráci, tentokrát jako femme fatale. Opona, která se otevírá již při předehře, skrývá oválný horizont z bleděmodré polstrované stěny: působí stísněně a studeně a na jediné posteli v jeho středu sedí muž. Heřman, s prázdným, šíleným pohledem, hledí před sebe. Dívá se na něho stará dáma, hraběnka, která ho i po smrti pronásleduje a připomíná mu jeho činy a podává mu revolver. Vyprávět příběh retrospektivně očima hlavního hrdiny, který zešílel, je ideální způsob, jak si otevřít cestu k jakémukoli řešení, které se tak stává legitimním. Vždyť kdo ví, co se v hlavě šílence odehrává...

„Jsem po smrti, nebo ne? Ale co na tom, vždyť je to jenom divadlo...“ To je pointa nové inscenace Bizetovy Carmen v Royal Opera Covent Garden, ale pro zmíněnou produkci, v níž debutoval Jakub Hrůša, jsou pokrčená ramena a ironické pousmání hlavní hrdinky ve finále možná tou nejlepší charakteristikou. Co bychom také měli čekat v zásadě jiného, když uznávaný australský režisér Barrie Kosky (umělecký ředitel Komické opery v Berlíně) propadl v tomto případě zvláštnímu typu choroby, která občas zachvátí i ty nejzkušenější divadelníky. Jedná se o jakousi fixní ideu, že je možné zastavět celé jeviště mohutným schodištěm a zároveň přijít s koncepcí, díky níž bude tato dekorace fungovat jako zásadní dějotvorný segment. Výsledek je vždy téměř totožný: prvotní fascinace jednoduchostí a zároveň monumentalitou zvoleného jevištního prvku divákům brzy zevšední. Vymyslet pro toto uspořádání funkční režijní pojetí je zkrátka krajně obtížné, ne-li přímo nemožné...

HUDEBNÍ ROZHLEDY 04/18