Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Anna Randárová: Sbohem, ale neznamená to vůbec nic…

autor: archiv divadla

Se studentkou herectví na DAMU Annou Randárovou jsme se osobně dlouho neznali. Na našem portále jsme ale představili herce Městského divadla Zlín Luďka Randára, který nám v rozhovoru vyprávěl kromě herectví o svých třech dětech Jitce, Matějovi a Anně. Každý z nich ke kumštu svým způsobem přivoněl. Anička je ovšem jediná, která jde přímo ve stopách svého otce. Jaké byly začátky studia herectví? Jaké to je, když vás vlastní otec připravuje na přijímací zkoušky studia herectví? Měla Anička možnost vidět otce v nějaké kontroverzní roli? Dejme slovo příjemné slečně, která mluví s rozvahou a zajímavým altem…

Potkáváme se spolu v době, kdy studujete druhý ročník činoherního herectví na DAMU. Jaký byl podle vás pověstný přijímač?
Máme toto období již za sebou. Podobně jako všichni před námi, i my jsme museli první měsíc starším spolužákům vykat, nebo jsme nemohli používat výtah…

… tradicí je, že na konci přijímače vede cesta přes Karlův most, pokud se nepletu?
Máte pravdu, a následuje závěrečný večer, kdy plníte různé úkoly a nakonec nás starší studenti přijmou mezi sebe. Pak všechna „omezení“ mizí. Na podzim už jsem tento ceremoniál zažívala z druhé strany, spolu s ostatními jsme se na přijetí mladších spolužáků podíleli.

Má to asi něco do sebe. Jak to vnímáte zpětně?
Ve chvíli, kdy nevíte co dřív, pohybujete se v novém prostředí, seznamujete se mezi sebou, s pedagogy, máte přednášky, vás ještě nějaká nepsaná pravidla spíš obtěžují. Nakonec se na nás ale druháci a třeťáci sesypali, objali nás, všichni jsme byli dojatí. To byl opravdu krásný okamžik. Po přijímači pochopíte, že to všechno předtím se odehrálo hlavně proto, aby každý pochopil, že je třeba pokory. Taková první překážka, zpětně můžu říct, že to mělo něco do sebe.

Představujete už generaci, která je naučená prosazovat svou, máte rádi určitou volnost, samostatnost… I když přiznáváte zpětně, že to má něco do sebe, přeci jen mi to nedá, abych se nezeptal - jak se taková tradice přijímá?
Ze začátku jsme trochu prskali. Řekli jsme si ale, že to musíme přežít, protože to je dlouhodobá tradice, na kterou pak všichni vzpomínají v dobrém.

Co když se najde ročník, který by tuto tradici porušil?
Tím, že je to celé v režii dvou ročníků, tak se to podle mě hned tak nestane. Vždycky tam pravděpodobně bude někdo, kdo řekne - my jsme museli, tak ať to ti další zažijí také. Nejsem si jistá, že by se všichni nově přijatí domluvili, a jednohlasně se shodli na tom, že by danou tradici ukončili. Když se přijímač dělá citlivě, a nezneužívá se ho, přežít se to určitě dá.

Tradice jsou v životě každého důležité, a to i ty rodinné. Narážím na to, že divadlu se věnuje Váš tatínek. Prý jste se hlásila na herectví tak trochu utajeně?
Nevím, jestli se to dá takto pojmenovat. S tatínkem jsme o herectví hodně debatovali, aby ne, vždyť jsem ho na jevišti viděla odmalička. Divadlo mě lákalo, i když jsem nechodila do žádného dramatického kroužku. Vždycky jsem si dělala legraci, že se jdu na DAMU podívat, jak to vypadá zevnitř. Hodně lidí z našeho okolí si myslelo, že mi to táta bude rozmlouvat, bude se mě snažit od herectví odradit. Ale prý u něj rozhodlo to, když jsem mu řekla, že bych si vyčítala, kdybych to alespoň nezkusila. Požádala jsem ho o pomoc s přípravou monologů. A potom už přišlo to veliké a krásné překvapení pro všechny.

Až takto? Losovali jste mezi sebou, kdo půjde cestou herectví? Bratr Matěj, sestra Jitka, svým způsobem u kumštu jsou…
(Smích.) Matěj studoval na JAMU scenáristiku, sestra Jitka má hotová práva, a dnes pracuje pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary a pro Českého lva. Všichni tři jsme v divadle jako malí statovali, hráli maličké role. Já o divadle doma dost mluvila a to, že bych to chtěla zkusit, přišlo samo. A dobrovolně :D)

Už jsem slyšel Matějovy hry v rozhlase…
Ano, Matěj se scenáristice a dramaturgii věnuje a musím zaklepat, zdá se, že se mu daří. Mám za něj radost. Doufám, že si tento rozhovor nebude číst, ale musím říct, že jsem na své sourozence hrdá.

Co na to všechno maminka, speciální pedagogiku jako ona jste náhodou nechtěla studovat?
Pro mě byly další varianty medicína nebo veterinární lékařství. Maminka nakonec spíš oplakala to, že jdu studovat až do Prahy. Přeci jen, když rodiče vypravují nejmladší dítě do světa, je to těžké.

Byla nějaká příprava na přijímačky s tatínkem? Jaké to je, když Vám dává připomínky?
Koncem septimy na gymnáziu jsem tátu poprosila, jestli by mi pomohl s přípravou textů.
I když jinak na přijímačky nepřipravuje, v podstatě jsem byla druhá, komu se kdy věnoval. Odkládala jsem to a poprvé jsme šli na zkušebnu 29. prosince 2015. Přitom první kolo přijímaček bylo 22. ledna 2016… Všechna ta data si budu pamatovat. V podstatě bylo pár dní do zkoušek, k tomu závěr roku. Bylo to opravdu zvláštní, hodně jsem se styděla, a to mě tatínek zná v různých situacích. Vybídl mě, ať mu zazpívám písničky, které mám nachystané. A ze mě najednou byla malá Andula. Stálo mě to hodně přemáhání i přesto, že si doma prozpěvuju často. Jak mě táta zná, tak jsem před ním neskryla vůbec nic…. Když jsem vyrážela na první kolo do Prahy, kromě „zlom vaz“ mi řekl, ať je to pravda a hlavně, ať si to jdu užít.
Tatínek s odstupem přiznal, že to bylo na jeho vkus skutečně trochu hektické, ale na druhou stranu, sám si dokáže užívat velkých dávek adrenalinu… Já jsem na přijímačky jela hlavně s tím, abych prošla přes první kolo. Kdyby mě vyrazili hned, mrzelo by mě to už kvůli času, který mi táta věnoval. Druhé kolo, to už jsem byla trochu víc spokojená, s tím, že se uvidí. A po třetím kole byla velká radost a slzy.

Jak Vás tak poslouchám, připadá mi, že jste ty přijímací zkoušky pojala jako záskok?
Na přijímačky vzpomínám skutečně v dobrém. Užila jsem si je, byl to pro mě krásný zážitek.

Váš otec ztvárnil v Městském divadle Zlín řadu rolí, ale jedna inscenace z poslední doby mi přijde opravdu silná - Blackbird. Shodou okolností jsme se potkali na jedné z repríz. Jak na Vás představení působilo?
Moc děkuji, že jste toto téma nadhodil… Vzpomínám si na to úplně živě. Podobně silné pocity jsem měla při představení R.U.R., ve kterém tatínek „zemřel“. Pořád si říkám, je to jen role, že se to skutečnému tátovi neděje, ale stejně jsou některé okamžiky pro mě jako pro dceru nepříjemné. Pokud jde o Blackbird, nestihla jsem premiéru, ale maminka tvrdila, že jí to jednou stačilo. A tak jsem nechtěla dopředu nic vědět. Představení je silné, velmi komorně pojaté, což je dobře. Sedí se ve dvou řadách v bývalé šatně orchestru, divák je s herci i textem ve skutečně intimním kontaktu, ať chce nebo ne. Všechno se to odehrává snad dva metry před vámi. Po i při představení jsem plakala. A jak šel tatínek na děkovačku, tak se na mě podíval, jako by se ptal: „Co děláš?“ Byla jsem v takovém rozpoložení, jaké jsem nikdy předtím nezažila. Zašla jsem potom ještě na jednu reprízu. Znovu jsem to oplakala, znovu jsem tátu objala.

Vraťme se k Vašemu studiu. Koho máte jako ročníkové pedagogy?
Vedoucí ročníku je Milan Schejbal, pedagogové herectví Miroslava Pleštilová, Tomáš Pavelka a Ladislav Mrkvička. Loni s námi ještě byl Michal Pavlata.

Vás učil Michal Pavlata…
Jsem moc vděčná, že jsem ho mohla poznat, byť krátce. Po třetím kole přijímacího řízení jsme stáli před komisí, odcházeli jsme po jednom a měli jsme se rozloučit. Pan Pavlata mi tehdy řekl: „Sbohem, ale neznamená to vůbec nic.“ Nepřikládala jsem tomu velký význam. Potom jsme se potkali na seznamovacím adaptačním kurzu, kdy stál pan Pavlata na terase, kouřil, začali jsme si povídat a on znova pronesl onu větu: „Sbohem, ale neznamená to vůbec nic,“ a zeptal se: „Pamatuješ si na to?“ Ano, pamatovala jsem si to a pamatuji si na to dodnes. Uvědomila jsem si tenkrát, že mi to pomalu docházelo, ale vnitřně jsem se nechtěla předčasně radovat. „A já si myslel, že budeš mít klidné spaní…,“ dodal. Potom jsme si povídali skoro do rána, bylo to kouzelné. „Sbohem, ale neznamená to vůbec nic.“ Tento vzkaz měl na kytici, kterou jsem mu poslala na jeho poslední cestu.

To je hezká, i když smutná vzpomínka. Teď máte za sebou klauzury, a před sebou ještě polovinu studia. Ještě Vám herectví stále voní?
Stále ano, i když mě potkala spousta překvapení. Čas nám rychle ubíhá. Zároveň si uvědomuji, že i když tu školu dostuduji, nemusím se herectví věnovat. Když dnes přijedu domů, s tatínkem bavím o divadle jinak než dřív. Přece jen spoustě divadelních i lidských věcí rozumí jako málokdo. Maminka mě vyslechne, utěší, nakrmí a můžu se vrátit zpátky do Prahy.

www.divadlodisk.cz

5.2.2018 23:02:59 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

Časopis 44 - rubriky

Archiv čísel

Rozhovory (1), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zprávy (3), Zveme ... (10)

reklama